Zastavili se na okraji lesa a travnatého svahu. Pod svahem se rozprostírala tichá vesnička.
Zulu ukázal na nízký domek se zahradou, který stál hned pod svahem.
„Tenhle domek je pro náš plán, který jsem nazval Zahnání škrundavého hladu, jako stvořený. Byl jsem se tu podívat už dnes ráno,
takže vím, že tam v zahradě nemají žádného psa. Což je hotový zázrak, protože jinak tu skoro u každého domku mají velkého vzteklého psa.
Takový hloupý lidský zvyk. Proč si nepořizují raději malé psíky jako jsi ty, že jo?“
Pak si přiložil k očím dalekohled a chvíli ten domek pozoroval.
„Vzduch je čistý,“ přikývl nakonec.
„To je dobře že tam nemají žádného psa. Já se totiž psů bojím,“ přiznal se Ferda. „Teda jenom těch velkých a vzteklých.“
„Bojíš se psů? Vždyť jsi sám pes.“
„No a co. Každý se něčeho bojí. Copak vy, opice, se nebojíte ničeho?“
Zulu se zamyslel.
„Teď mně teda zrovna nic nenapadá… ale jednou, když jsem v cirkuse předváděl na hrazdě nové číslo s veletočem vzad a kolem dokola,
tak jsem se bál, že mi lidi budou málo tleskat. Že se jim to nebude líbit. Ale už dost řečí. Pěkně tu na mě počkej a já těm lidem
tam dole zatím seknu… seberu… čmajznu… prostě si vypůjčím nějaké to jídlo.“
„Tak jo. Já tady počkám,“ ulevilo se Ferdovi, když zjistil, že se té akce Zahnání škrundavého hladu nebude muset účastnit.
Pak na něho Zulu spiklenecky zamrkal.
„Od téhle chvíle jsme parťáci, Ferdo. Víš, co to znamená?“
„To nevím.“
„No to znamená… jak bych to jen řekl… prostě ty máš například hlad a já ti pomůžu sehnat jídlo. Nebo naopak: mně budou na zádech
svrbět v kožichu blechy a ty mi pomůžeš se jich zbavit. Nebo do třetice: někdo nás bude honit, bude nás chtít třeba sežrat… tak
budeme prchat společně, pěkně bok po boku. To jsou parťáci, rozumíš? Tak… a já jdu na to.“
Pak se přikrčil, aby splynul s vysokou trávou a tiše se vydal za svým úkolem.
Ferda zůstal na místě a dával pozor.
Musel myslet na to, co mu Zulu právě řekl. Že od téhle chvíle jsou parťáci.
A to už asi něco znamená, pomyslel si hrdě.